ZEMĚTŘESENÍ - ANEB KDYŽ SE ZEMĚ CHVĚJE

I když se nám půda pod nohama zdá pevná a stabilní, otřásá se neklidná zemská kůra kupodivu velmi často. Vědci odhadují, že na Zemi dochází každý rok k více než milionu otřesů. Většinou jsou ovšem tak slabé, že je lze zachytit jen pomocí vysoce citlivých přístrojů. Přesto však každoročně proběhne patnáct až pětadvacet silných zemětřesení a některá z nich jsou skutečně ničivá. V hustě osídlených oblastech dokáže tato nejstrašnější ze všech přírodních katastrof zabít tisíce lidí, napáchat stamilionové škody a podstatně změnit vzhled oblasti.

Vnější kůra Země není jednolitým a pevným celkem, ale je prostoupena řadou zlomů a podél nich může docházet k pohybu jednotlivých částí. Kontinenty, poloostrovy i ostrovy jsou součástí litosférických desek a ty jsou v neustálém pohybu. K největšímu pnutí dochází při podsouvání oceánské desky pod kontinentální, a to především na západním a východním pobřeží Tichého oceánu (viz. obrázek níže).

Hlavní zemětřesná pásma na Zemi

Jestliže vnitřní napětí v kontaktní zóně desek překročí kritickou mez, dochází k jeho uvolnění, a to se projeví zemětřesením. Při něm dochází nejen k otřesům zemské kůry, které se projevují stovky kilometrů daleko, ale může dojít také k jejímu částečnému rozlámání, zdvihu či poklesu. Většina zemětřesení vzniká právě zmíněnými pohyby desek zemské kůry, a to zvláště v oblastech kolem Tichého oceánu v pásu táhnoucím se z jižní Evropy do Asie. Příčin je ovšem víc. Některé oblasti na zeměkouli se dosud vzpamatovávají z následků poslední doby ledové, která skončila před necelými deseti tisíci lety. Zemská kůra zbavená ohromné ledové zátěže se s občasnými záchvěvy pomalu snaží vrátit do původního stavu. Malá zemětřesení místního významu můžou vyvolat sesuvy půdy a sopečné výbuchy. Otřesy zemské kůry mívají na svědomí i podzemní jaderné zkoušky a dokonce i napouštění vodních nádrží. Ty jsou ovšem zanedbatelné ve srovnání s velkými zemětřeseními podél okrajů zemské kůry, které uvolňují energii o síle desítek atomových bomb.

Hypocentrum a epicentrum zemětřesení

Z ohniska zemětřesení (hypocentrum) se zemětřesné vlny šíří všemi směry až na povrch (epicentra). Ničivý úder hlavního otřesu většinou netrvá déle než minutu. V mnoha případech mu však jako předehra předcházejí drobné otřesy, a to po celé hodiny, dny, týdny nebo i měsíce před hlavním zemětřesením. A po něm následuje celá řada dalších otřesů, jak se postižená oblast znovu stabilizuje. Dodatečné otřesy nebývají zdaleka tak silné jako zemětřesení, jež je vyvolalo. Přesto však dokážou pobořit mnoho budov narušených při hlavním záchvěvu.

Bloky zemské kůry se mohou pohybovat podél podmořských zlomů právě tak jako na souši. Výsledná zemětřesení však mají na bezprostřední okolí jen malý vliv. Možná že rozhoupávají projíždějící loď, ale není pravděpodobné, že by ji poškodily. Přesto však jsou podmořská zemětřesení a zemětřesení s ohniskem (hypocentrem) velmi blízkým pobřeží hlavní příčinou jedné z nejstrašnějších přírodních katastrof. Občas totiž uvádějí do pohybu ohromné vlny, zvané tsunami. Pohybují se rychlostí až osmi set kilometrů za hodinu a na hlubokých vodách širého moře nepůsobí žádný zvláštní dojem. Když se však přibližují k pobřežním mělčinám, prudce zpomalují svůj běh a vytvářejí vodní stěny vysoké až šedesát metrů. Na pobřeží pak po sobě zanechávají nepředstavitelnou spoušť. Tsunami si navíc vybírají svou daň daleko od místa zemětřesení, kde se zrodily. Aljašské zemětřesení v roce 1964 způsobilo velké škody na kalifornském pobřeží. Jiná vlna, vyvolaná zemětřesením v Chile v roce 1960, udeřila o den později po cestě dlouhé skoro dvacet tisíc kilometrů na japonské ostrovy. V roce 2004 udeřila vlna tsunami na pobřeží Indonésie, kde zapříčinila úmrtí na 300 000 lidí a její síla byla znát v Indii, Bangladéši a dokonce i v Somálsku.

Vznik tsunami

Měření zemětřesení

Seizmologové, kteří se specializují na výzkum zemětřesení, používají celou řadu složitých přístrojů. Ale jejich základním pracovním prostředkem je seizmograf, vysoce citlivé zařízení, které zaregistruje i ty nejslabší záchvěvy zemské kůry. Ty se snímačem zaznamenávají na roli papíru navinutou na pohyblivém válci. Když nedochází k žádným otřesům, přístroj kreslí přímou čáru. Malé záchvěvy vypadají jako vlnky, velké jako rozmáchlé široké a dlouhé tahy perem nahoru a dolů. Seizmografické stanice jsou rozmístěny po celém světě. Porovnáváním záznamů o intenzitě otřesu a času, kdy tato vědecká stanoviště zaregistrovala významnou seizmickou vlnu, lze upřesnit místo vzniku a sílu zemětřesení.

V roce 1935 sestavil americký seizmolog Charles F. Richter číselnou stupnici pro hodnocení síly otřesů zemské kůry. Každé následující číslo této stupnice představuje desetinásobný přírůstek energie uvolněné zemětřesením. To například znamená, že otřesy hodnocené dvojkou uvolňují desetkrát více energie než jednička a otřesy hodnocené trojkou desetkrát více než dvojka. Seizmografové denně zaznamenávají na stovky malých otřesů, ale člověk nevnímá chvění slabší než stupeň dvě. Pravděpodobnost poškození budov vzniká až při otřesech hodnocených pětkou a výše. Skutečně silných zemětřesení o síle přesahující osmičkou bývá jen málo. Pokud je známo, jen dvě zemětřesení v dějinách – jedno v Kolumbii a v Ekvádoru v roce 1906 a další v Japonsku v roce 1933 – dosáhla síly 8,9 stupně Richterovy stupnice.

Nejsilnější zemětřesení a významné zemětřesné oblasti

Kalifornskému zlomu San Andrea získala světovou proslulost mohutná a častá zemětřesení. Na rozdíl od většiny zlomů, které jsou prostě prasklinami ve skalních formacích, označuje tento obrovský příkop hranici mezi dvěma velkými plovoucími krami zemské kůry. Zlom se táhne jedenáct set kilometrů do Kalifornského zálivu k severozápadu a severně od San Francisca pokračuje dále od moře (viz. obrázek níže).

Zlom San Andreas na západě USA

Území podél celého zlomu je vystaveno častým otřesům a občasným silným zemětřesením, jak se o sebe třou hrany dvou ker zemské kůry. Americká deska na východ od zlomu je poměrně stabilní, pacifická deska na druhé straně se pohybuje směrem k severu. Tento pohyb začal již před miliony let a i dnes pokračuje rychlostí asi pět centimetrů za rok. Probíhá ve skocích po období relativního klidu, kdy podél zlomu narůstá tlak, následují období posunu vyvolaného jen náhlým uvolněním. Každoročně se zde zaznamenává na sto citelných záchvěvů a občas dochází k silným zemětřesením. Sanfranciské zemětřesení v roce 1906 dosáhlo podle Richterovy stupnice síly 8,3 a na některých místech se části reliéfu posunuly o více než tři metry.

Při zemětřeseních zahynuly na světě už miliony lidí. Nejvíce snad trpí Čína, kde zemětřesení v roce 1556 mělo zahubit na 830 000 lidí. V roce 1972 k nim přibylo dalších 242 000 obětí. V Japonsku si zemětřesení v roce 1923 vyžádalo na 140 000 životů a zničilo nesčíslné množství budov. Stranou nezůstala ani Indie. Prudké otřesy půdy tam po sobě v roce 1737 zanechaly na 300 000 mrtvých. Stejně ponuré údaje jsou k dispozici z Itálie, Íránu a dalších zemí, pro které není zemětřesení ničím neobvyklým. Severoamerická zemětřesení nebyla až dosud zdaleka tak krutá. Sanfranciské zemětřesení z roku 1906 sice srovnalo se zemí celé město, ale o život přišlo kolem sedmi set lidí, přičemž většina obětí zahynula až při následném požáru. Aljašské zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy stupnice v roce 1964 trvale změnilo území o rozloze skoro 200 000 čtverečních kilometrů, zemřelo při něm „pouze“ 131 lidí. (Další velká zemětřesení minulého století najdete ZDE).

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

PŘÍLOHY