ZEMĚ VE VESMÍRU

Co je to sluneční soustava?

Slunce je jedna z miliard hvězd v kosmu. Letí vesmírným prostorem a kolem něho obíhají další tělesa, která společně se Sluncem tvoří sluneční soustavu. Největšími objekty, udržovanými na oběžné dráze gravitačním kolem Slunce, je osm známých planet. Některé z nich mají vlastní oběžnice neboli měsíce. Kolem Slunce putují podobě jako planety i tisíce asteroidů. Ještě menší jsou nespočetné meteoroidy – úlomky skal a kovů. Jejich zábleskům na nočním nebi říkáme padající hvězdy. A nakonec, pomineme-li mezihvězdný prach a plyny, patří do slunečního doprovodu i komety. Tyto tajuplné světelné závoje, které se nahle vynoří z hlubin vesmíru, můžeme někdy pozorovat po celé dny i měsíce. Pak nám zase na svých odlehlých oběžných drahách na roky nebo dokonce i na celá staletí zmizí.

Základní informace o Zemi získáš najetím kurzoru nad interaktivní obrázek.

Jaké místo ve sluneční soustavě zaujímá Země?

Kolem středu sluneční soustavy krouží s přesností hodinového stroje osm planet. Slunci nejblíže je Merkur, druhá je Venuše, náš soused, pak následuje Země a to ve vzdálenosti asi 150 milionů kilometrů od Slunce. Za ní leží Mars, kolem kterého obíhá celá skupina drobných planet –asteroidů. Na pátém místě je skutečný obr mezi planetami, Jupiter (v průměru 11x větší než Země). Saturn jako šestá a duha největší oběžnice je známý svými prstenci. Po něm přichází na řadu Uran a Neptun. Planeta Pluto, která dlouho patřila k planetám sluneční soustavy, jako devátá planeta, byla v roce 2006 na Pražském astronomickém shromáždění vyjmuta.

Jaké je místo sluneční soustavy ve vesmíru?

Právě tak jako Země obíhá kolem Slunce, pohybuje se i samo Slunce kolem středu naší galaxie. Do tohoto souboru asi dvou set miliard hvězd patří i všechny ty, které v noci pozorujeme pouhým okem. Zářivý hvězdný pruh Mléčné dráhy protínající nebe je ve skutečnosti jen malou částí celé galaxie. Kdybychom mohli uvidět Mléčnou dráhu celou, připomněla by nám ohromný disk. Shora by vypadala jako velmi rychle rotující větrná růžice s cípy naplněnými hvězdami a plynem. V jednom z těchto cípu, asi tři pětiny vzdálenosti od středu galaxie, se nachází i naše sluneční soustava. Protože se celá galaxie Mléčné dráhy otáčí kolem svého záhadného středu, pohybují se hvězdy, které jsou mu blíž, rychleji než jejich vzdálenější kolegyně. Slunci a sousedním hvězdám, které se řítí vesmírem rychlostí 240 kilometrů za vteřinu, trvá jeden galaktický oběh 225 milionů let!

Jak velká je Mléčná dráha?

Obrovitost vesmíru se vymyká veškerým představám. Kosmické vzdálenosti jsou takové, že je astronomové neměří v kilometrech, ale rychlostí, které urazí světlo ve vzduchoprázdnu – 299 792,5 kilometru za sekundu! Světlo ze Slunce, které musí uletět k Zemi asi 150 milionů kilometrů, uvidíme za 8,3 minuty. Ale i tohle je z astronomického hlediska jen pár krůčků. Větší vzdáleností musíme měřit světelným rokem, tedy cestou, kterou světlo urazí za dvanáct měsíců. A ta je dlouhá asi 9,5 bilionů kilometrů! Pro názornost se představme, že Slunce je od nejbližší hvězdy Mléčné dráhy vzdáleno 4,3 světelného roku. Průměr celé naší galaxie je 100 000 světelných let. A daleko za hranicemi naší Mléčné dráhy se nezměrnými prostorami kosmu řítí bezpočet dalších galaxií….

Proč Slunce svítí?

Slunce, které svým teplem a světlem udržuje život na Zemi, je plynová koule o průměru asi 1,39 milionů kilometrů. Jeho vnitřní teplota dosahuje milionů stupňů a erupce na jeho povrchu vyvrhují proudy žhnoucích plynů na desetitisíce kilometrů do vesmíru. Dokonce ani dnes, kdy vědci začínají pronikat do pochodu uvnitř Slunce, není snadné si představit, jak velkou energii v sobě skrývá. Zdroj veškeré této energie leží hluboko pod viditelným povrchem Slunce v jádru, kde probíhají termonukleární reakce při teplotách asi 16 milionů stupňů Celsia. Vzniká tu tak obrovský tlak, že hustota plynu v jádře – především vodíku a hélia – je čtrnáctkrát vyšší než hustota olova. Při těchto teplotách a tlaku se vodík v termonukleárním procesu mění na helium a uvolňuje se při tom ohromné množství energie. Ta pak proráží silnou vrstvu žhavých plynů kolem vnitřního jádra a proniká na povrch, odkud vyzařuje v podobě tepla a světla do vesmírného prostoru.

Základní informace o Slunci získáš najetím kurzoru nad interaktivní obrázek.

Proč se střídají roční období?

Trvalé otáčení Země kolem vlastní osy – pomyslné spojnice mezi severním a jižním pólem – je příčinou střídání dne a noci. Roční období se pak střídají proto, že tato osa nesvírá s oběžnou drahou Země kolem Slunce pravý úhel, ale je odchýlena o 23 stupňů, 27 minut a 17,6 vteřiny. Při pohybu Země po roční oběžné dráze se severní pól díky vychýlení osy po část roku přiklání ke Slunci. V této době na severní polokouli nastává léto: dny jsou dlouhé a teplé a oblast kolem pólu se po určitou dobu nikdy neocitne ve stínu (tzv. polární den). V zimě, kdy se Země nachází na opačné straně Slunce, se severní pól odklání a podnebí na severní polokouli se ochlazuje. Daleký sever je po určitou dobu ponořen do polární noci. Na severní polokouli dochází 21. nebo 22. června k takzvanému letnímu slunovratu, který je nejdelším dnem roku a začíná jim léto. Zimní slunovrat připadá přibližně na 21. prosince – je nejkratším dnem roku a bývá považován za první zimní den. Počátek dalších dvou ročních období je spojen s jarní a podzimní rovnodenností. Jarní rovnodennost připadá na 21. březen, podzimní na 21. nebo 22. září. V těchto dnech jsou dny a noci na celém světě prakticky stejně dlouhé.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

PŘÍLOHY