SOPKA (VULKÁN)

Sopky představované většinou kuželovitými horami vždy představovaly hrůzu a obavy katastrofy. Sopečný výbuch může vyvrhnout proudy lávy, které se valí z horských úbočí a zničí vše, co jim přijde do cesty. Výbuch také může s hromovým rachotem rozmetat vrcholek sopky a vyvrhnout k nebi oblaka plynů, prachu a kamení. Ať již je tento přírodní ohňostroj probíhá tak či onak, naráz změní celou tvář okolní krajiny. Sopkám se také říká vulkány. Středovou částí vulkánu prostupuje sopouch, přírodní kanál zakončený kráterem, kterým ze zemského nitra proniká na povrch magma neboli roztavené horniny. Sopečná pohoří, jež rostou po miliony let, mohou dosáhnout obrovitých rozměrů (nejvyšší sopky najdete ZDE). Pohoří však nejsou tvořena jen sopkami a velké plochy zaujímají také lávové proudy a tabule.

Vznik sopek

Většina sopek patří k širokým kupolím (štítovým sopkám) s centrálním jícnem nebo ke strmým kuželům stratovulkánů. Štítové sopky (kupole) vznikají vrstvu po vrstvě na základě postupných výronů řídce tekuté lávy, která před ztuhnutím urazí dlouhou cestu. Výsledkem je nízký kopulovitý tvar, připomínající převrácenou misku. Tyto sopky mají povolné svahy, ale u základny mohou dosáhnout ohromných rozměrů. Havajský vulkán Mauna Kea, který je klasickou ukázkou štítové sopky, měří od svého základu na mořském dně až k vrcholu kolem deseti kilometrů. To znamená, že je vlastně jednou z nejvyšších hor světa.

Vznik sopečných kuželů

Zato vrstevnaté kužely (stratovulkány) jsou výsledkem daleko složitějšího erupčního cyklu. Výrony lávy z hlavního kráteru se střídají s vymršťováním popela a jiných pevných materiálů. Strmé svahy sopek tvoří střídavě vrstvy lávy a popela smíšeného s jinými produkty sopečných výbuchů. Občas si láva prorazí na povrch vedlejší krátery a vytváří na svazích takzvané parazitické kužely.

Druhy sopečných výbuchů (erupcí)

Magmatu, který byl vyvržen na povrch, se říká láva. Je to erupční hmota. Mívá teplotu kolem 1100 stupňů Celsia i víc a za tohoto stádia bývá tekutá. Než ztuhne, může urazit i desítky kilometrů. Teplota a tuhost lávy závisí na její nerostné skladbě. Někdy se stane, že láva ztuhne už v jícnu sopky, kde vytvoří zátku a erupci magmatu přeruší. Magmatické plyny však mohou vyvinout obrovský tlak, který zátku vyrazí. Výbuch pak vrhne do vzduchu velké množství pevných úlomků hornin. Dokáže vylomit i kusy hornin ze stěn kráteru metat je dolů po úbočích. Láva může při svém letu vzduchem ztuhnout a dopadnout na zem jako kulaté nebo vřetenovité bomby. Na okolí se jako déšť mohou snést kameny, popel a drobné úlomky nazývané lapili (italsky kamínky). Ohromné množství sopečného popílku a prachu může zbarvit oblaka páry a jiných erupčních plynů do tmavých odstínů.

Právě tak jako se od sebe liší teplotou a skladbou různé druhy lávy, je velmi rozdílná i síla výbuchu. Nejklidnější jsou erupce takzvaného havajského typu, kdy se řídká tekutá láva valí z kráteru a vytváří mohutnou kopuli, štítovou sopku. Při výbuchu strombolského typu jsou kusy lávy vypuzovány na povrch sérií soustavných, ale poměrně mírných výbuchů. Vulkanický typ erupce je silnější. Lávě se mezi erupcemi podaří ucpat jícen. Klidné období skončí mocným výbuchem, který sopku „odzátkuje“ tedy uvolní, přičemž vyvrhne množství pevného materiálu. Nejhorší ze všech jsou sopečné výbuchy pelejského typu, pojmenované podle sopky Mont Pelée na karibském ostrově Martiniku. V těchto případech erupci provází ničivá záplava rozžhavených plynů a popela. Při výbuchu vulkánů Mont Pelée v roce 1902 podobný mrak zcela zničil město St. Pierre.

Nejznámější sopečné erupce

Snad nejznámějším ze všech sopečných výbuchů je případ Pompejí. Soptící Vesuv v roce 79 n.l. během několika hodin pohřbil pod sopečným popelem celé město. Největším výbuchem v moderní době byla erupce, která 27. srpna 1883 zničila indonéský ostrov Krakatoa. Její zahřmění slyšeli až v Austrálii vzdálené 3500 kilometrů. Přílivové vlny vysoké přes 30 metrů, které zaútočili na pobřeží Jávy, zahubili na 36 000 lidí. A ostrov Krakatoa všude proslavil obrovský oblak popela, vymrštěný výbuchem vysoko do atmosféry. Sopečný prach unášený větrem vyvolal totiž skoro celý rok barvité západy slunce po celém světě.

Hlavní výskyt oblastí sopek

Vulkány jsou většinou rozmístěny kolem nestabilních oblastí zemské kůry, tedy kolem mořských a suchozemských zlomů, kde jsou švy zemské kůry, a kolem okrajů pevnin v místech jejich kolizí s oceánskými deskami. V těchto oblastech dochází k častým zemětřesením a čas od času se tam probudí k životu i nějaký ten vulkán. Jejich největší koncentraci můžeme pozorovat v takzvaném Ohnivém kruhu (také Tichomořském prstenu), který obepíná Tichý oceán. Sopky tohoto řetězce v Polynésii a v Indonésii, na Filipínách, v Japonsku, na Kamčatce, na Aleutách a podél západního pobřeží celého amerického kontinentu tvoří více než polovinu činných vulkánů na světě.

Oblasti nejčastějšího výskytu sopek a zemětřesení ve světě

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

PŘÍLOHY

PŘÍLOHY