POUŠŤE

Pro všechny pouště je jeden rys společný a tím je nedostatek srážek. Mívá ovšem nejrůznější příčiny. Některé z největších světových pouští, jako třeba Sahara nebo písečné oblasti v Austrálii, leží v oblastech trvale vysokého atmosférického tlaku. Masivy suchého vzduchu, které se v oblastech vysokého tlaku vzduchu neustále přemisťují, v podstatě neobsahují žádnou vláhu, aby se ji při svém nekonečném pohybu nad těmito vyprahlými oblastmi mohly zabavit. Jiné pouště leží ve srážkovém stínu mohutných horských masivů. Provlhlé pacifické větry vanoucí na západě Spojených států amerických stoupají prudce nad vysoké pobřežní hory. Při vzestupu se ochlazují a nad západními svahy hor ztrácejí téměř veškerou vláhu v podobě deště nebo sněhu. Tento vzduch tedy byl na návětrné straně hor „do sucha vyždímán“ a na závětrné straně se pak suchý vítr honí nad pouštěmi Velké pánve. Poušť Atacama na území Chile a Peru i pouště v jižní Africe vděčí za svůj vznik studeným oceánským proudům. V těchto případech ztrácejí větry vanoucí z moře svou vláhu většinou v podobě mlhy, když prolétají nad chladnými vodami, a tak ze srážek, jež by mohly spadnout na dlouhém úzkém pruhu pobřežních pouští, nezbývá prakticky nic. Jiné, jako třeba Gobi nebo Taklamakan v Asii, leží zas tak daleko od oceánu, že k nim dorazí jen nepatrná část vláhy.

Jak vzniká srážkový stín...

Podle jedné definice jsou pouště oblasti, kde v průměru nespadne víc než 250 milimetrů srážek ročně. Ve skutečnosti však na celou řadu pouští nepřipadá ani tolik srážek. Srážky v některých oblastech střední Austrálie dosahují i jen poloviny tohoto průměru a v Údolí smrti (Death Valley) v západní části USA jen něco kolem 50 milimetrů. Vůbec nejsušší jsou některá místa v chilské poušti Atacama, kde pravděpodobně nikdy nepršelo. Průměr nám ovšem neříká zdaleka všechno. Existuje sice i několik málo pouští, které mají své více méně pravidelné období dešťů, u většiny pouští jsou však srážky naprosto nepředvídatelné. Někde nemusí pršet po celé roky a pak přijde náhlá průtrž mračen a zaplaví celou oblast přívalem vody. Někdy také nad těmito vyprahlými místy proplouvají oblaka, která jim slibují úlevu. Místo ní však prší jen symbolicky, protože voda, která padá z oblak, se v horkém a suchém vzduchu stačí vypařit dřív, než dopadne na zem.

13. září 1922 naměřili na Sahaře v západní Libyi 57,7 stupně Celsia ve stínu, což je vůbec nejvyšší zaznamenaná teplota vzduchu na Zemi. Pouštní půda může být ještě teplejší. V Údolí smrti (Death Valley) naměřili teplotu půdy plných 88 stupňů Celsia. I když tyto extrémy nepanují zdaleka všude, bývají pouště teplejší než vlhké oblasti ležící ve stejných zeměpisných šířkách. Příčinou je skutečnost, že ve vlhkých oblastech dopadá na zem méně než polovina slunečního záření. Zbytek pohlcují oblaka a vodní páry nebo se odráží zpátky do kosmu od listoví a vodních ploch. V suchém a vyprahlém prostředí pouští s řídkou vegetací a jasným bezoblačným nebem dorazí k zemi téměř všechny sluneční paprsky a prohřívají pak zemský povrch i přízemní vrstvy ovzduší. V noci však teplota pouští obvykle prudce klesá v důsledku zpětného vyzařování tepla do prostoru. Na Sahaře se teplota ovzduší během čtyřiadvaceti hodin mění až o 50 stupňů Celsia, a co je významné, klesá občas i pod bod mrazu.

V některých pouštích se lze tu a tam setkat s existencí nevysychajících jezer. I když můžou vypadat lákavě, voda z nich se obvykle nedá pít, protože jsou slaná. Bývají totiž podobně jako Velké Solné jezero na západě USA obvykle uvězněna v uzavřeném povodí, odkud žádná voda neodtéká. Při životě udržují taková jezera deště, dopadající v určitých obdobích na okolní hory. Intenzivní vypařování však během let vede k výrazné koncentraci rozpuštěných minerálních solí, které jsou neustále splachovány do jezera. Většinou však pouštní jezera existují jen dočasně. Příležitostně je deště naplní třeba i do výše několika desítek centimetrů, ale během několika týdnů či měsíců se všechna voda vypaří. Na místě zbude často i několik let jen suché jezerní dno, v jiných případech jde prostě o plošinu sluncem vysušeného bahna. Někdy tyto pozůstatky jezer pokrývá třpytivá vrstva soli. Jedním z nejpodivnějších pouštních jezer je jezero Eyre ležící na jihu střední části Austrálie. Celá jezerní plocha o rozloze 8500 až 13 000 kilometrů čtverečních je povětšinou vysušena na troud. Od doby, kdy jej v roce 1840 objevili, se zcela zaplnilo jen dvakrát, ale během několika následujících let znovu zmizelo, protože horký a suchý pouštní vzduch vodu úplně odpařil.

Útesy v mnoha pouštích jsou pokryty různobarevnými skvrnami. Jejich škála sahá od světle hnědé přes tmavě rudou až k černé. Dokonce i horniny na povrchu pouště jsou pokryté tenkou vrstvou, podobnou laku. Tento povrch, nazývaný pouštní lak, byl pro ty, kdo cestovali pouští, dlouhou záhadou. Ve skutečnosti jde o tenkou vrstvu oxidů kovů, které pocházejí z podložní horniny, usadily se na povrchu, a vítr je písečnými zrnky vyleštil do hladka. Podle jedné z teorií se předpokládá, že rosa rozpouští kovové prvky v horninách a ty zůstanou na povrchu jako nátěr, když se rosa vypaří. Některé studie rovněž předpokládají, že se na vzniku pouštního laku podílejí mikroorganismy.

Typy pouští

Na rozdíl do běžné představy, podle ní jsou pouště rozsáhlými oblastmi pokrytými nekonečnými vlnami písečných dun, představuje písečný typ jen asi jednu pětinu všech pouští. Přesto však jsou některá „písečná moře“ skutečně úctyhodná. Na Sahaře, kde se jim říká ergy, mohou tvořit souvislé plochy o rozloze desítek tisíc čtverečních kilometrů. (Přitom Sahara je se svými skoro devíti miliony kilometry čtverečních nejrozlehlejší pouští na světě.) Písek se splavuje z okolních pahorků a hor nebo vzniká zvětráváním obnažených skalních výchozů. Vítr si s nimi pohrává tak dlouho, dokud se písek neusadí ve sníženinách nebo pánvích, ovšem častěji se kupí v různých typech vln.

Saharský erg - písečná poušť

Pouště ovšem nenabízejí jen pohled na duny. Na mnoha místech můžeme spatřit velké oblasti téměř souvisle pokryté vyleštěnými úlomky hornin. V některých oblastech jsou kameny téměř dokonale vyhlazené a tak těsně poskládané vedle sebe, že se označují jako „pouštní dlažba“. Tento typ pouští se v severní Africe nazývá hamada. Vzniká dlouhodobým procesem odvíváním a občas i vyplavováním písčitých a jílovitých částic, až na povrchu zůstanou jen větší, větrem opracované úlomky hornin. Nekonečnou rozmanitost pouštní scenérie zkrášlují hory, náhorní plošiny se strmými svahy, rozbrázděné hlubokými údolími i hřebeny, přírodní brány, třpytivá slaná jezera a celá řada dalších přírodních útvarů.

Jak vznikají duny?

Ke vzniku dun je zapotřebí dvou věcí: dostatečnému množství písku a pravidelné větry. V závislosti na druhu písku, terénní situaci a síle větru pak duny nabývají konkrétních tvarů. Jedním z obvyklých typů písečného uspořádání jsou takzvané písečné duny v podobě dlouhých hřbetů navršených jako bariéry kolmo na směr převládajících větrů, podobně jako vlny na moři. (Právě takové duny můžeme spatřit podél většiny mořských pobřeží.) Dalším typem jsou podélné duny. Ty se naopak vytvářejí paralelně se směry převládajících větrů. Tyto duny tvarované mimořádně mocnými vzdušnými proudy se často táhnou na kilometry daleko a dosahují výše až sto metrů. Holé, větrem vymleté proluky mezi pásy podélných dun tradičně slouží pouštním kočovníkům jako cesty. Barchany jsou zformované do podoby srpů s vrcholem zahnutým tam, kam vanou větry. Vyskytují se v oblastech, kde je poměrně málo písku a kde vanou pravidelné větry jedním směrem. Posunují se většinou po štěrkovém podloží nebo i po holé skále. Barchany patří k nejpohyblivějším dunám. Dokážou se totiž za rok přesunout až o několik desítek metrů.

Tvary pouštních dun

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

PŘÍLOHY