NEKLIDNÁ ZEMSKÁ KŮRA ANEB JAK VZNIKAJÍ POHOŘÍ

Co leží pod zemským povrchem?

Pro zvětšení klikni na obrázek.

Pohybuje se zemská kůra?

Půda pod našima nohama – horniny tvořící zemskou kůru – není zdaleka tak stabilní, jak by se mohlo zdát. Občasná zemětřesení nám připomínají nahromaděnou energii uvnitř Země. Většina pohybů probíhá tak nenápadně a pomalu, že její existenci můžeme jen předpokládat. Geologové však pospojovali množství útržkovitých informací a mohou popsat přeměnu naší planety. Zkameněliny mořských živočichů, které nacházíme v horách, jsou dokladem toho, že bývaly kdysi oceánským dnem. Pohyblivá zemská kůra se zřejmě místy opakovaně propadala nebo zvedala, krabatěla, vrásnila, praskala v místech zlomů klouzala nahoru a dolů a ujížděla stranou. Takže tam, kde se dnes v Asii tyčí Himálaj, kdysi žádné horské štíty nebyly. O nevysokém Apalačském pohoří na východě USA můžeme obdobně mluvit, že jde o zbytky pohoří, které kdysi dosahovalo výšky Alp. Většina geologů dokládá, že světadíly se sice pomalu, ale vytrvale pohybují. Video pohybu kontinetů ZDE.

Jak vznikla představa o pohybu světadílů?

Vnější zemská kůra, silná přibližně 8 až 80 km, je v porovnání s velikostí Země vlastně jen tenkou skořápkou. Tato skořápka je popraskaná a jde tedy o deskovitou mozaiku. Tyto desky se jedna vůči druhé pohybují a unášejí přitom i světadíly. Již v roce 1620 upozornil anglický filozof Francis Bacon na podobnost protilehlých jihoamerických a afrických břehů, které vypadají jako součásti do sebe zapadající skládačky. S touto teorií vstoupil počátkem minulého století německý vědec Alfred Wegener. Až v šedesátých letech se podařilo získat první důkazy pohybů mořského dna, které vysvětlují, jak k podobným pohybům dochází.

Jak se světadíly vzdalují?

Většina důkazů, které podporují teorii pohybu kontinentů, pochází z výzkumů Středoatlantského hřbetu. Tyto podmořské masivy jsou vulkanicky aktivní. Z nitra Země podél nich neustále vystupuje magma, tuhne a stává se součástí mořského dna. Souběžně s tím, jak po obou stranách pohoří přibývají na okrajích desek nové vrstvy hornin, se mořské dno v dané oblasti pomalu rozestupuje. Mladší vulkanické horniny vystupující v centrální části vlastně odsouvají ty starší směrem na východ a západ. Za rok se sice desky posunou jen o několik centimetrů, ale za miliony let právě ten pásový přísun nového materiálu rozšířil Atlantský oceán a oddělil Jižní Ameriku a Afriku.

Pro zvětšení klikni na obrázek.

Co se stane při srážce litosférických desek?

Desky nemůžou růst do nekonečna. Jejich kolize dokážou zemí pořádně zatřást. Při srážce desky, která unáší indický subkontinent na sever, s euroasijskou deskou vzniklo pohoří Himálaj. Jinde kolizní zóny prozrazují hluboké oceánské příkopy. Ty vznikají v situaci, kdy se čelní strana oceánské desky ponořila pod druhou a tam se při styku s horkým nitrem Země roztavila. Když se oceánská deska srazí s deskou pevninskou, jak je tomu například u pobřeží Jižní Ameriky, dochází k zemětřesením, sopečným výbuchům a k výzdvihům a vrásnění celých pohoří, v tomto případě vznikly Andy. Při podmořské srážce dvou oceánských desek se z mořského dna vynoří na hladinu spletité řetězce vulkanických souostroví, například Indonésie, Japonsko nebo Filipíny.

Jak vznikají hory?

Hory jsou památníky velkých pohybů zemské kůry. Liší se původem, reliéfem i tvarem. K nejkrásnějším typům patří osamocené symetrické kužely sopek (např. Fudžisan v Japonsku). Vulkány vzniklý na povrchu, jiné typy hor však vytvořily pohyby zemské kůry. Občas se v zemském povrchu objeví rozsáhlé pukliny nebo zlomy, podél nich se zdvihají nebo klesají velké skalní masivy (např. pohoří Teton Range ve Wyomingu). Jinde zase usměrněný tlak zvrásnil zemskou kůru do podoby gigantických vlnovitých záhybů, které vytvářejí dlouhé hřebeny a údolí. Značná část Alp je erodovaným pozůstatkem vrásnitého pohoří. Většina kupolovitých (dómovitých) pohoří vznikla tam, kde průnik magmatu prohnul nadložní vrstvy hornin do oblouku. Tyto vrstvy většinou časem zvětrávají a odhalí skryté žulové masivy hlubinných vyvřelin (např. Jihoafrická Dračí hora). Přes tyto rozdíly jsou všechna pohoří svědectvím, jak gigantické vnitřní síly se na utváření zemského povrchu podílely.

Na tom jak pohoří dnes vypadají má značný vliv eroze. Například Appalačské hory opracované erozí po více než 300 milionů let jsou pouhé zbytky velikánů, které kdysi mohly soupeřit s Alpami. Naproti tomu Alpy si ještě stále zachovávají ostré rysy jako všechny mladistvé hory na světě.

Kde jsou nejvyšší hory na světě?

Viz. největší pohoří a hory světa.

Jak vzniky Alpy?

Alpy se právě tak jako Himálaj a ostatní mohutné horské soustavy považují za výsledek srážky dvou desek zemské kůry. Po desítky milionů let vyvíjí deska, na které leží Afrika, tlak na euroasijskou desku. Vrstvy hornin pod velkým kolizním tlakem nabývaly tvaru gigantických vrás nebo se lámaly. Pak nastoupila vulkanická činnost, která přeměnila hlouběji položené horniny v tvrdší druhy krystalického typu. V průběhu těchto horotvorných procesů se původně horizontální vrstvy sedimentárních hornin kromě vrásnění vztyčily do vertikální polohy, další vrstvy se převrátily, nebo byly vlečeny na dlouhé vzdálenosti. Konečným výsledkem tohoto procesu je rozeklaný horský oblouk, který prochází jižní Evropou v délce 1 200 km. Do současné podoby ho doslova obrousilo opakované čtvrtohorní zalednění.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

PŘÍLOHY