PODZEMNÍ VODA

Jak voda proniká do podzemí?

Pod zemským povrchem se skrývá neviditelný oceán. Z části ho tvoří fosilní vody, které zůstaly uvězněny v hluboko položených vrstvách porézních hornin již při jejich vzniku, z části vody, které tam prosákly z tajících ledovců na konci doby ledové. Většina podzemních vod však pochází z nedávných dešťů a z tajícího sněhu. Tato vláha prosakuje póry a trhlinami v půdě a dokonce i pevnými horninami tak hluboko, dokud nenarazí na nepropustné vrstvy. Pak začíná vyplňovat všechny dostupné prostory v porézním materiálu a nasycuje ho. Propustným formacím, které zadržují vodu, se říká vodonosné vrstvy. Někdy se skládají z písku nebo štěrku, jindy jsou skalnaté. Většina hornin je schopna zadržet určité množství vody, porézní horniny jako třeba pískovec, slepenec nebo vápenec ji pohltí nejvíc. Všem vodám v podzemí se souhrnně říká spodní vody. Voda v jezerech a říčních tocích je povrchová. Spodní vody pronikající na povrch ve studiích ve studních nebo v podobě pramenů jsou v mnoha oblastech nejčistějším zdrojem pitné vody. Můžou se také využívat k zavlažování i jiným účelům.

Co je hladina podzemní vody?

Vodonosné vrstvy bývají jen zřídka nasyceny vodou až k samému zemskému povrchu. Hornímu okraji nasycené zóny se říká hadina podzemní voda. Nad ní se voda vyskytuje již jen jako tenký povlak, který lne k částicím půdy, zatímco póry zaplňuje vzduch. Hloubka, ve které leží hladina podzemní vody, se mění v závislosti na množství srážek a na dalších faktorech. Hladinu podzemní vody můžeme spatřit, když se podíváme do mělčí studně – hladina vody ve studni je současně hladinou podzemní vody.

Odkud se bere pramenitá voda?

Není náhoda, že tak mnoho míst na zemi připomíná svým jménem životodárné vodní prameny. V České republice je to například označení měst a vesnic Studánka, Studánky, Studnice a značný počet složených místních jmen obsahuje slovo voda například Dobrá Voda se v podrobném atlasu vyskytuje více než dvacetkrát. Prameny, přirozené vývěry spodních vod, najedeme na nejrůznějších místech: mostských svazích, údolích, pouštích, v jezerech i na dně vodních toků. Dokonce i na mořském dně. Některé prameny jsou pouhé průsaky, jiné vodu přímo chrlí.

V čem spočívá princip artéských studní?

Již ve 12. století si mniši v oblasti Artois ve Francii povšimli, že se místní studny liší od většiny jiných. Při jejich hloubení voda stoupala vzhůru pod tlakem a dokonce tryskala do vzduchu. Podobné studny nazvané podle francouzského kraje však můžeme najít i jinde. Artéské studně však ke své existenci potřebují určité podmínky. Nepropustné vrstvy v nadloží a podloží vodonosné vrstvy musí být skloněné či prohnuté. Srážkové vody prosakují do horní části vodonosné vrstvy. V nejnižší části vodonosné vrstvy vzrůstá tlak způsobený vahou vody v horní části této vrstvy. Voda pod tímto tlakem vyvěrá na povrch, při navrtání může tryskat ve formě gejzíru. Na tomto principu fungují artézské studně. Místo toho, aby voda unikala prostřednictvím studní vyhloubených člověkem, vyvěrá na povrch přirozenými zlomy, které v nepropustném nadloží vznikají. Jen tam, kde terén není skloněný, se musí voda ze studní čerpat.

Jsou si všechny oázy podobné?

Ostrůvek vegetace v pouštích, který lidé již po mnoho staletí využívají k zavlažování rostlin a k životu. Oázy existují, protože se spodní vody nacházejí i pod tou nejsušší pouští. Tam, kde je hladina spodní vody v malé hloubce, se často kopou studny, aby oáza mohla vzniknout nebo se rozšířit. Tu a tam se můžeme na poušti setkat s přirozenými průsaky a prameny, často artéskými, kde voda vyvěrá na povrch. V mnohých případech pochází tato voda z dešťů a sněhu ve vzdálených horách. Dříve než se vynoří voda v oáze, urazí ve vodonosném porézním horizontu i celé stovky kilometrů. I řeky, které stékají z hor do pouští, živí oázy, tentokrát jako pásy zeleně, rostoucích na jejich březích. Pruhy zeleně podél dolního toku Nilu bývají někdy považovány za největší oázu svého druhu na světě.

Jak vznikají horké prameny?

Horká vřídla se vyskytují v mnoha místech zvaných termální oblasti, kde se blízko povrchu nacházejí magmatické hrby. Ty pak zahřívají nadložní horniny. Spodní voda se ohřívá, když cirkuluje puklinami v teplé hornině, a nakonec vytryskne na povrch třeba ve formě horkého pramene nebo gejzíru. Termální prameny se také často vyskytují v oblastech postižených zlomovou tektonikou. Voda zde snadněji proniká do hloubky mnoha kilometrů a pří svém sestupu se otepluje. V důsledku toho rozpouští některé minerální látky. V určité hloubce díky velké teplotě expanduje a ohřátá a obohacená o minerální látky začne stoupat k povrchu. Někdy se minerální látky ukládají kolem pramene a vytvářejí fantastické, často pestrobarevné tvary. V termálních oblastech se můžeme občas setkat s fumaroly a bahenními sopkami. Fumaroly jsou výrony horkých plynů a par. Často obsahují minerální látky a ty se pak usazují okolo puklin a trhlin. Bahenní sopky vznikají tam, kde minerální vody nebo plyny obsahují agresivní látky. Ty rozleptají horninu a změní ji v bahno.

Proč dochází k erupcím gejzírů?

Vůbec nejzajímavějším úkazem, s jakým se můžeme setkat v termálních oblastech, jsou gejzíry. V určitých přestávkách z nich k nebi prudce vytryskne sloup horké vody a páry. Voda, která se shromažďuje v zakrouceném dlouhém hrdle gejzíru podobajícím se sifonu, se přehřívá na teploty daleko převyšující bod varu. Po dosažení zvýšeného bodu je část vody vytlačena vzhůru, tlak v hrdle prudce klesne, přehřátá voda v hrdle se mění v páru a ta společně s vroucí vodou začne tryskat vysoko do vzduchu. Když se gejzír uklidní, začne do hrdla znovu prosakovat voda.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE