PODNEBÍ A POČASÍ

Rozdíl mezi počasím a podnebím

Když se mluví o deštivém, slunečném, teplém nebo studeném dni, je řeč o počasí. Když však mluvíme o celoročních mírných teplotách v nějaké oblasti, jde o podnebí. Obě slova hodnotí atmosférickou situaci v té či oné oblasti, a to včetně teploty, vlhkostí, srážek, větrnosti, oblačnosti a podobně. Avšak počasí je pojem krátkodobý a místní, může se změnit třeba i během hodiny. Výraz podnebí nebo klima se vztahuje k širšímu území a k delšímu časovému období. Je to soubor různých každodenních povětrnostních podmínek, které v dotyčné oblasti budou pravděpodobně převládat. Deštivý den na Sahaře je neočekávaný vrtoch počasí. Ale v horkém a vlhkém podnebí ostrova Portoriko nebo Samoy se přeháňky vyskytují téměř denně.

Faktory ovlivňující podnebí

Podnebí závisí především na zeměpisné šířce a nadmořské výšce. Oblasti blízko rovníku bývají horké a vlhké, na pólech bývá chladno a poměrně sucho, to však nevylučuje drastické výkyvy v různé roční době. Ve středních šířkách zase panuje umírněnější podnebí, chladnější než na rovníku a teplejší než na pólech. Tyto obecně platné modely ovšem ovlivňuje mnoho faktorů. Britské ostrovy například leží ve stejné zeměpisné šířce jako Labrador, jejich podnebí se ale výrazně liší. Teplý Golfský proud, který směřuje z tropů na sever, přináší Britům poměrně mírné a vlhké klima. V některých částech Sibiře na stejné zeměpisné šířce jako v Británii dochází během roku k drastickým posunům od kruté zimy k mírnému létu. Podnebí ve vnitrozemí všech světadílů bývá obvykle drsnější než v přímořských oblastech. Moře totiž příjemně vyrovnává klimatické výkyvy. Protože voda v létě absorbuje teplo pomaleji než souš a v zimě ho pomaleji uvolňuje, přímořská pobřeží mívají mírnější podnebí. Významnou úlohu hraje i nadmořská výška. Nejvyšší africká hora Uhuru (dříve Kilimandžáro) leží například jen kousek na jih od rovníku, ale jejich vrcholek je pokryt věčným sněhem. Stejně tak platí, že všude ve vyšších polohách panuje chladnější a často i vlhčí podnebí než v okolních nížinách. Horské překážky můžou vyvolat dramatické protiklady. Západní svahy Kaskádového pohoří na severozápadním pobřeží Spojených států amerických mají hojnost dešťových i sněhových srážek. Pláně na východ od nich jsou však téměř suché. Vlhké pacifické větry přechod přes toto horské pásmo doslova vyždímá, a na vyprahlé východní oblasti jim už mnoho vláhy nezbývá.

Klimatické extrémy

Údaje o rekordních teplotách a srážkách jsou skutečně fascinující. Největší teplota na světě, 57,8 stupňů Celsia ve stínu, byla zaznamenána západolibyjské Al Azízijji. Kalifornské Údolí smrti za ní se svými 56,7 stupni Celsia příliš nezaostává. Tato nejhlubší proláklina Severní Ameriky je držitelem i dalšího rekordu – přes čtyřicet let zde teplota neklesla pod 49 stupňů Celsia. Nejnižší teploty byly zaznamenány v Antarktidě. Sovětská výzkumná stanice Vostok zde naměřila teplotu kolem mínus 89 stupni Celsia. Nejchladnějším stále osídleným místem je vesnice Ojmjakon ležící jižně od středu sibiřské tabule, kde rtuť teploměru klesá až na mínus 70 stupňů Celsia. Nejvlhčím místem na světě je hora Mt. Waieleale na Havaji. Prší tu 350 dní v roce a desetiletém průměru (1930-39) zde každoročně spadne 14 661 milimetrů srážek. Nejsušším místem je poušť Atacama v Chile. V některých oblastech této pustiny pravděpodobně ještě nikdy nepršelo (další klimatická nej najdete ZDE).

Faktory ovlivňující počasí

Vzduch v nižších vrstvách atmosféry se neustále pohybuje. Masy vzduchu, ať již studeného nebo teplého, vlhkého nebo suchého, se přesouvají přes souš i přes moře a vzájemným vypuzováním vyvolávají změny počasí. K největším změnám dochází podél front, které jsou rozhraním mezi vzduchovými masami. Když teplý vzduch vytlačuje studený, říká se hranici mezi nimi teplá fronta (viz. obrázek níže). Studená fronta je čelní hranou masivu studeného vzduchu. Přechod fronty je obvykle provázen oblačností a srážkami.

Teplá fronta

Stejné nejsou ani atmosférické tlaky. Tlaková výše připomíná horu studeného, těžkého vzduchu. Když se tato hora zmenšuje a vzduch uniká ze středu tlakové výše, nastává oteplení. Při přechodu tlakové výše se vyjasňuje a začíná hezké počasí. Tlaková níže naopak přináší oblačné, občas i bouřlivé počasí. Teplý vzduch proniká do středu tlakové níže, tam stoupá, nabývá na objemu a ochlazuje se, dochází ke kondenzaci vodních par a často ke srážkám. Koloběh vzduchu ovlivňují i další faktory a vyvolávají povětrnostní změny. Oblaka vám můžou překazit piknik a nebo se rozplynou promění šedivé ráno ve slunečný den. Ať už jsou příčiny jakékoli, změny počasí nevyhnutelně ovlivňují každý den a tak i naše plány.

Jak se předpovídá počasí?

Lidé se odnepaměti snaží odhadnout z oblohy, jak bude. Rolníci a mořeplavci se po staletí učili vyčíst předpověď dobrého či špatného počasí z oblak a větrů. Dnes se spoléháme na předpovědi profesionálních meteorologů. Jejich prognózy jsou výsledkem mezinárodní spolupráce. Po celém světě, na souši na moři, jsou rozmístěny tisíce meteorologických stanic. Na každé z nich se alespoň několikrát denně provádějí meteorologický pozorování: měří se tlak a teplota vzduchu, rychlost větru, stupeň oblačnosti a srážky. Ve vyšších vrstvách sledují počasí meteorologické sondy na balonech a stálý proud snímků nám dodávají družice.

Synoptická mapa s vyznačením teplých a studených front a tlakových výší a níže

Všechny tyto informace postupují do národních meteorologických středisek, kde se zaznamenávají do synoptických map a analyzují. Pak se předávají tisku, rozhlasu a televizi a jejich prostřednictvím veřejnosti. V systému předávání meteorologických údajů hraje hlavní úlohu rychlost. Meteorologové musí včas varovat před hurikány, tornády, záplavami, mrazy a vysokými teplotami.

Dá se z mraku vyčíst jaké bude počasí?

Žádné dva mraky si nejsou podobné. Dokonce každý z nich se při pohybu oblohou soustavně mění. Mnohé jsou však nepochybně téhož stejného obecného typu. Ve skutečnosti má každý typ mraku svůj vlastní popisný název. S tímto systémem přišel londýnský lékárník Luke Howard, který v roce 1803 pojmenoval tří základní skupiny. Táhlé kouřovité pruhy nazval cirrus (česky „kudrlinka“, řasa), nadýchaná a ochmýřená oblaka kumulus („kupa“ nebo „masa“) a třetí skupinu vrstevnatých mraků stratus („rozestřený“). Moderní klasifikace mračen přidala k howardovým základům další dva pojmy: altus – označuje „vysoký“ a označuje oblaka, která se pohybují ve středních výškách, a nimbus – neboli „tmavý dešťový oblak“, označuje mračna, která slibují špatné počasí. Různé kombinace těchto základních výrazů pak slouží k pojmenování deseti typů mraků plovoucích po nebi. Cirrostratus například vytváří vysoko na obloze tenkou, chomáčovitou vrstvu. Občas je znamením špatného počasí. Altokumuly jsou malé nadýchané obláčky ve středních výškách. A nimbostratus je tmavý ponurý mrak široce rozprostřený po nebi. Obvykle se od něj dočkáme pořádně dlouhého lijáku.

Klasifikace mračen

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

PŘÍLOHY